Výprava na hrad Lichnice
Výprava na hrad Lichnice Na den 31. 8. byl naplánován poznávací výlet nově zformované 1. A. Sraz byl plánován v 8:15 na nádraží v Kolíně. Rozhodl jsem se, že přijdu se správným předstihem, a dorazil jsem pro jistotu v 8:00. Když jsem vstoupil do budovy nádraží, s údivem jsem zjistil, že stejný nápad měly i zbývající ¾ mých budoucích spolužáků. Tak jsem tedy naprosto vyveden z míry hleděl na shluk lidí, se kterými prožiji další čtyři roky svého života. Znenadání se k nám přidala naše budoucí třídní učitelka. Došlo na obvyklé seznamovací ceremoniály, sestávající z představování a potřásání rukou (obvykle pravou). Poté paní učitelka projevila překvapení nad tím, že jsme všichni přišli tak brzo, a oznámila nám, že vlak jede až ve tři čtvrtě na devět. Museli jsme tedy počkat na pár zbývajících spolužáků, kteří měli dostatek rozumu, že přišli přesně na čas a museli tedy strávit jen půl hodiny čekání. Čekání nám bylo zpestřeno „bojovým úkolem“. Zadání bylo prosté: z hromádky lístečků (na nichž byla napsána jména všech lidí z naší tlupy) jsme si vytáhli jeden a o člověku, jehož jméno na něm bylo napsáno, jsme měli během cesty zjistit co nejvíce informací. Například oblíbenou barvu, počet sourozenců, oblíbené jídlo a tak dále. O tom, co jsme zjistili, jsme poté měli za úkol poreferovat na zřícenině hradu Lichnice, která, shodou okolností, byla také naším cílem na této výpravě. Nutno říci, že tento úkol mě v první chvíli poděsil. Na krátký okamžik jsem uvažoval o návratu na základku. Poté jsem ovšem vzhlédl a zjistil jsem, že většina ostatních je stejně poplašena jako já. „Všichni jsme tu noví.“ Když jsme zjistili, kam přijede náš vytoužený vlak, vydali jsme se k nástupišti číslo čtyři. Zde jsme strávili další chvíle čekání, až jsme se konečně dočkali. Vlak dorazil a my jsme s úlevou usedli do sedaček. V rychlíku jsme jeli asi jen dvacet minut a poté jsme přesedli do motoráku. Ten sestával z jednoho malého vagónu. Už tehdy jsem navrhoval, že raději půjdeme pěšky. Moje námitky o nedostatku místa uvnitř byly odmítnuty jako nepodstatné a my jsme se tedy nalodili… totiž navagónili. Druhá část cesty nakonec neprobíhala nijak strašně. Všichni jsme své místo k sezení nakonec našli a vlak se rozjel směrem k cíli. Po zhruba čtyřiceti minutách jsme dorazili do malého nádražíčka ve vesnici Třemošnice. V Třemošnici jsme navštívili unikátní vápenku. Unikátní jí tvořil speciální systém plnění vápencem pomocí jednoho výtahu. Na prohlídce jsme ocenili především to, že ve vápence bylo přeci jen o pár stupňů chladněji než venku. Prohlídka však skončila a my jsme se měli co nevidět vydat směrem k našemu hlavnímu cíli. K hradu Lichnice, hrdě sedícímu na vrchu Světlík. Naposledy jsme se posilnili před cestou. „A vyrážíme!“ Cesta, abych použil mluvu květnatou, běžela jako po másle. Obdivovali jsme krásu přírody, sem tam jsme zahlédli zajíce, který nás zamyšleně pozoroval, kolem nás bzučely vážky a my jsme v družném ovzduší rychle postupovali k vrcholu. Tedy abych řekl pravdu. Nebylo to tak idylické. Rád bych řekl, že krása přírody nás nechala chladnými, ale nám se potil i pot. Každý rozumný zajíc zalezl v té době co nejhlouběji do země anebo si alespoň kompletně oholil kožich, jen aby se neupekl. Ale my jsme šli vytrvale dál. Ovšem náš druhý pedagogický dozor, pan profesor Martin Kohoutek, vycítil naše vyčerpání a rozhodl o přestávce. Pan profesor se v těchto horách evidentně vyznal, jelikož k odpočinku vybral velice vhodné místo, stín a padlý strom k sednutí. Na tomto místě jsme opět nabrali síly a plni dalšího elánu jsme vyrazili na další cestu. Stezka, po níž jsme šli, se však po nějaké době stala hůře schůdnou. Postupovali jsme tedy husím pochodem a klopýtali po kamenech stále vzhůru, vzhůru k cíli. Ačkoliv se to zprvu zdálo nemožné, nakonec jsme přeci jen dorazili na konec stezky. Ústila na asfaltovou silnici a v dálce jsme již rozeznávali obrysy hradu Lichnice. K cíli nám tedy zbývala pouze krátká procházka po silnici. Krátká procházka. Tato procházka se však stala asi nejtěžší částí naší výpravy. Přeci jen asfalt byl velice rozpálený a ke všemu nás po celou dobu stále spalovalo slunce, které si usmyslelo, že právě dnes bude pálit nejvíce. O chvilku rozptýlení se postaral opět pan profesor Kohoutek, který nás zavedl k Dívčímu kameni. Odtud byl docela hezký rozhled do kraje. Na zmíněném místě nám pověděl legendu, která se k tomuto místu poutá. Ve zkratce jde o to, že na hradu Lichnice žila zlá princezna, která rozhlásila, že ten rytíř, který se na tomto místě na koni třikráte otočí, dostane ji za ženu. Mnoho rytířů se o to pokoušelo (patrně byla velice krásná, jinak si totiž neumím představit, který blázen by se na takovémto pahorku pokoušel otáčet), ale všichni se zřítili dolů do propastné hloubky. Až jeden dostal nápad, že oková koně diamantovými podkovami. Na pahorek vyjel a třikráte se otočil. Pak ovšem zajel na hrad a princeznu zabil za to, že tak těžkou podmínku pro své ctitele zadala a že jich tolik zahubila. Po vyslechnutí této legendy jsme opět pokračovali v cestě, z níž nám už chyběl k cíli jen kousíček. Abych dostál konce, nakonec jsme na hrad přeci jen vyšplhali. Okamžitě jsme se usídlili v průchodu, kde byl stín a sem tam na nás foukl osvěžující vítr. Kategoricky jsme zamítli nápad vydat se ke kase a poslali jsme jako vyjednavače naši paní třídní učitelku. Ta se zanedlouho vrátila a oznámila, že paní průvodkyně nám výklad přednese zde v průchodu. Tato zpráva byla kvitována s povděkem. Průvodkyně opravdu zanedlouho dorazila a po rozdání plánků s půdorysem hradu jsme vyslechli výklad o historii hradu. Po jeho skončení jsme se přesunuli do sklepení. Zde se nám opravdu velice líbilo. Byla zde příjemná teplota. Strávili jsme tady několik nezapomenutelných chvil v objetí chladného vzduchu. Pak bylo rozhodnuto, že se vrátíme opět do našeho průchodu a předneseme zde výsledky svého „bojového úkolu“. Nutno říci, že nám to značně rozšířilo znalosti o našich nových spolužácích. No a už tu byl čas pro návrat zpět. Cesta zpátky byla o něco klidnější. Velkou část cesty jsme strávili ve stínu lesa. Do Třemošnice jsme se dostali asi dvě hodiny před odjezdem vlaku. Tak jsme tento čas věnovali návštěvě místní kavárny, kde jsme vypili menší (někteří větší) množství chladných osvěžujících nápojů. Chvilka osvěžení se ukázala jako důstojné zakončení našeho výletu. Naše tlupa zde načerpala další síly, které potřebovala k přežití zpáteční cesty. Vlak byl totiž opět plný. Cesta nám však ubíhala přeci jen rychleji. V Čáslavi jsme přestoupili do rychlíku a ten nás dovezl bezpečně do Kolína. Výlet jistojistě splnil svůj úkol a napomohl nám navzájem se poznat. Myslím si, že to bylo úspěšné zahájení naší nové etapy života. Děkuji naší třídní učitelce paní Pazderové a panu profesorovi Kohoutkovi za příjemně strávený den. Matěj Novotný, 1.A4
Matěj Novotný (21. 9. 2015)
kategorie: Školní akce